Harcovníci, čao!

Je tu report z tvrdého harcu na sever. Ono - letos byl možná méně tvrdý, co se týče ušlé vzdálenosti (celkové víkendové skóre "jen" 25 km), zato však přitvrdily meteorologické okolnosti.

Ale pěkně popořádku:

V pátek jsme dorazili v půl osmé večer do Malého Března. Čekalo nás drastické stoupání, které jsme za stmívání ukončili na návsi zbořené vsi Vitín. Tady mezi ruinami jsme rozbili tábor a do pozdních nočních hodin vedli harcovnickou pospolitost.

Druhý den ráno ty méně připravené vzbudil déšť. Naštěstí netrval dlouho a většina z nás jej přečkala v bezpečí celt. Během snídání a sušení mokrých svršků jsme koordinovali další postup naší jednotky s Nikčou, která uvízla na nádraží v Děčíně. Vyšlápli jsme pod vysílač na Bukové hoře a skrze rozvaliny Staré Homole počali klesat směrem k Zubrnicím. Počasí se značně ochladilo a ani v těch nejpříznivějších jasných chvilkách nepřekročila rtuť teploměru devítku. Na Zubrnické návsi jsme se setkali s Nikčou, posilnili se její bábovkou a skočili se zahřát do krčmy U Perknerů. Poté, za mírného roztrhání oblačnosti došli k muzejnímu nádraží. Zde jsme trochu navázali na podzimní harc Kozí dráhou a po zaniklé trati V. Březno - Úštěk jsme se vydali údolím Lučního potoka. Cesta byla krásná, až na výjimky bez problému průchodná, minuli jsme krásné týništské mlýny, které jsou součástí místního skanzenu a pokračovali po náspu nad meandrujícím potokem. Potkali jsme i mlýny pobořené, nevědomky jsme vyplašili tu srnu, tu kance. Před Lovečkovicemi jsme provedli sek přes Touchořiny na Nezly a zde již klasicky po zelené došli na rozcestí pod horou Sedlo. Našli jsme místo pro nocleh a podstatná část naší grupy vystoupala již bez bagáže na vrchol. Cestu v silném povětří kompenzoval nádherný výhled (ostatně, Sedlo je třetí nejvyšší horou Středohoří) a téměř alpské přírodní scenérie. Vyplašili jsme stádo muflonů a lišku, kterým je zdejší skalnatý hřbet domovem. Po sestupu do tábora jsme opět úvodní část noci strávili u ohně. Kvapem se ochlazovalo, k ránu klesaly teploty pod nulu a probudil nás sníh. Záhy již tou dobou mířil na vlak, my ostatní ještě snídali a uklízeli ležení. Jako vedoucí harcu jsem - vzhledem k počasí a potřebě včasného návratu některých z party - přikročil ke zkrácení trasy a zamířili jsme rovnou do Liběšic, kde jsme dobíhali vlak. Počasí nás převezlo a už ve vlaku jsem rozhodnutí litoval - vyjasnilo se a oteplilo. Ale co dělat... V Lovosicích jsme v nádražce počkali na rychlík do Prahy a pak za zpěvu a kytary dorazili na Masaryčku.

Díky za účast a respekt Ádě s Terkou, že se útrapám smály :D.

Čau, F.