Konečně reportáž z Brd!

V deštivý pochmurný podzimní den se na Hlavním nádraží v Praze sešlo osm statečných - Kuba Mrva, Medvěd, Tomík, Dimi, Jenda, Záhy, Nikča a já. Cílem jízdy byly Jince a následně část Brd, zvaná Jinecké hřebeny. Déšť který byl mírný, zato však vytrvalý, nás prakticky po celý den neopustil, ale po pár kilometrech jsme ho takřka přestali vnímat.

Naše trasa vedla hřebenovkou, která za příznivějších podmínek poskytuje krásné výhledy do okolí. Nicméně v daný den se nám otvíral pohled na válející se mraky, pouze občas natržené poryvy větru. Cestou spadaným listím a jehličím jsme, kromě mechem porostlých skal a stromů, míjeli i četné stavby nedávné historie - různé vojenské objekty - pozorovatelny, postavení apod. Celá oblast Brd totiž sto let sloužila (a omezeně dodnes slouží) jako vojenské cvičiště.

Když se začalo smrákat, vydali jsme se pod vedením spoluorganizátora harcu Médi hledat místo k noclehu. Po rozbití tábora a rozdělání ohně se od skupiny oddělila dvoučlenná jednotka zdravotně indisponovaného mě :) a Niki, která byla tak laskavá a absolvovala cestu na vlak do Hořovic se mnou. Bohužel nám uteklo krásné počasí a zajímavá místa následujícího dne, zato jsme pochodem noční krajinou (setmělo se již kolem čtvrté) vytáhli ušlou vzdálenost na úctyhodných 19 km. Svoji část výletu jsme pak završili zahřátím se ve smíchovské nádražní restauraci Oáza a vzpomínali na zbytek výpravy.

Zde končím se svým popisem a milerád předávám klávesnici Dimimu.

Fanda

Dimi píše:

Poslední poleno jsme přiložili asi kolem deváté hodiny večer. Ne že bychom byli zvyklí chodit do postele takhle brzy, ale když jsme kolem ohně seděli od setmění kolem půl páté (tedy skoro 5 hodin), člověk má pocit, že už musí být po půlnoci. Chladnou noc jsme přečkali pod postavenými přístřešky, přes noc už naštěstí nepršelo a ani nefoukalo, takže jediný problém - zmrzlé nohy jsme si ráno rychle u ohně rozehřáli. Všichni přežili.

Vydali jsme se na cestu již oficiálně zpřístupněným oblastí Brd směrem k cvičným dopadovým plochám pro bombardování přes bývalou, nedalekou, obrovskou, betonovou letištní přistávací plochu. Pocit, že zde kdysi přistávala letadla, byl ohromující. Před námi byla ještě velmi dlouhá cesta až do Příbrami, kde jsme potřebovali stihnout vlak jedoucí v pět hodin. Tempo chůze bylo vysilující, avšak neměli jsme na co čekat, a tak jsme zkrátka šli. Cestu jsme si razili správně harcovnicky, žádné značené turistické cesty, ale hezky za nosem podle mapy. To se nám stalo jednou osudným, když jsme si využitím jedné zkratky cestu celkem hezky prodloužili, jelikož zkratka nevedla ani tak dopředu, jako spíš zpátky. No nevadí.

Cestou jsme si prohlédli několik i vícepatrových bunkrů a vše završili plně zaslouženým a exlkuzivně chutnajícím nápojem v Příbramském pivovaru Podlesí.

Zkrátka harc plný útrap a zážitků, přesně tak, jak má být!

Dimi