V pátek jsme se všichni sešli na Hlavním nádraží. Někdo dorazil včas a někdo zase načas. Nakonec jsme napočítali úžasný počet 17 harcovníků a harcovnic a vyrazili jsme tedy směr Karlštejn. Cesta nebyla dlouhá, než jsme se nadáli, byli jsme tam. Na místě zatím noví a neznámí bratři Kozlové dostali pokyn celou skupinu vést, to proto, abychom si je trochu proklepli. Nasadili jsme svižné tempo (po zkušenostech z předchozích harců), takže se nám podařilo v obtížném (kopec a ke všemu zarostlý hustými křovinami) najít místo k přenocování ještě celkem za světla. Odložili jsme si věci a o 15 minut později, již v naprosté tmě rozdělali oheň, vyndali jídlo a začali se radovat. Večer nabízel jednu historku za druhou a to včetně několika vtipů, které se líbily nejvíce Sofii.

Ráno, jsme se v klidu nasnídali, vyrazili a zanedlouho se setkali se zbytkem harcovníků a jejich přátel, kteří se účastnili jednodenního harcu. Společně jsme se vydali směr Mořina na Velký Lom Amerika. Napůl cesty jsme poobědvali a pak už nás čekala samotná prohlídka. Naskytly se nám nádherné výhledy z úplně jiných perspektiv vnitřku lomu, ale také příšerný pohled na neuvěřitelné množství odpadků, které na místě během horkého léta zanechali turisti. Prasata!

Po skončení výletu jsme se společně vydali na železniční stanici, kde se naše cesty rozdělili. Zatímco jednodeňáci odjeli domů, lehce obměněná sestava 17-ti lidí vyrazila směrem k zítřejšímu, ale mnohem smělejšímu cíli - bývalé, ale stále veřejnosti nepřístupné raketové základně Klondajk. Dimistři měli z předchozí průzkumné výpravy v kamenitém a příkrém terénu vyhlédnuté výborné místo na spaní s ohništěm a rovným pláckem, tentokrát se však setmělo a jak známo, ve tmě se to blbě hledá. Proto jsme u orientačního bodu - severozápadního rohu základny - usadili ženy a muži a děti se vydali na průzkum. Netrvalo dlouho a zadařilo se, byť se štěstím.

Nanosili jsme dříví, rozdělali oheň, povečeřeli a spustili další večírek plný zábavy. Konverzovat a hřát se v plamenech ohně nám vydrželo dlouhé hodiny, než jsme se naprostým vyčerpáním odebrali do vybalených spacích pytlů. Během večera nás navštívil prorok, který prostřednictvím harcovníkova těla prorokoval, kdo se bude jakým směrem vyvíjet. Takže teď jen všichni doufáme, že až pojedeme znovu za dva roky, tak nově vykvetlá bunda nezůstane doma.

V neděli jsme pronikli na základnu, schovali batohy pod stromy a vydali se na průzkum oblasti o rozloze zhruba kilometr na kilometr připomínající Černobyl. Nepříjemný nebyl ani tak přívalový déšť, který nás na několik minut uvěznil pod střechou bývalých garáží, jakožto spíš objev volně pobíhajících divočáků velikosti menší krávy. Nekecám, šli jsme od prasnice několik metrů a měl jsem jí zhruba po pás. Tím se vysvětlily posedy, seno a všudypřítomné výkaly. Od tohoto zjištění se nám zalesněnou oblastí chodilo o poznání hůře s pocitem, že nás pořád někdo sleduje a chce zabít.

Klíčovým momentem se stal okamžik, kdy proti nám v dáli vyjelo auto. Podle obrovských knedlíků v hrdle, které nám zodpovědným zaskočily, by se dalo usoudit, že situace vypadala kriticky. Ač se to zdálo nemožné, posádka auta skupinu 17-ti lidí buď přehlédla (na druhou stranu, kdo by nás tam čekal), nebo sama něco kradla, tudíž se nás lekla víc, než my jí. Nicméně s autem se načerno přes třímetrový betonový plot leze hůř než jen s batohem, pročeš jsme usoudili, že jsme spíše v nevýhodě, ukončili brouzdání a urychleně jsme se vydali směrem k vchodovýchodu. Cestou jsme na ně již nenarazili, takže všechny důvody, které jsme cestou vymysleli na téma odkud přicházíme, kdo jsme a kam směřujeme (www.jw.org), jsme mohli pustit z hlavy.

Cesta na vlak a zpět domů byla cestou standardní, věřím že jsme si to všichni užili, omlouvám se Emmě za ty žaludy, a těším se na všechny příště!

DIMI a spol

PS: RUBYYYYYY H******VN**** RUBYYYYYY H******VN*****, proč pořád říkáš Ruby? Já nevím, proroku.