11.-13.6.2010 Tvrdej harc na západ vol. 2

Už čtvrt hodiny před oficiálním srazem to na Masarykově nádraží v Praze pořádně vřelo. Za pomoci smluvených znamení se již počala srocovat početná skupina těch nejtvrdších z tvrdých – Jogrsových harcovníků. A nádraží dál praskalo ve švech - nejen my se totiž rozhodli strávit víkend ve svěží předletní zelené náruči Postřelí.

Po úvodních problémech s nápoji na cestu nás již známá trať dle očekávání ještě za světla dopravila do Záhořic, což šlo považovat za úspěch a proto ve všeobecné euforii zazněla i harcovnická hymna. Následoval výšlap na stolovou horu Vladař, vyhaslou sopku a odpradávna dominantu Žluticka. Na vrchu stávalo keltské hradiště, čtrnáct století poté se zde (nečekaně) Žižka ubránil panské přesile a za třicetileté války se sem na útěku se svým vojskem uchýlil švédský generál Banér. Bohužel nás zde ale nečekali duchové padlých válečníků, nýbrž hejna všudypřítomných komárů. Postavili jsme přístřešky, pojedli a popili, zahráli si a zazpívali, šli spát, velmi časně zrána vstali a vydali se opět na cestu.

Pod kopcem ve Vladořicích jsme doplnili čutory u studánky a za Radotínem jsme zmizeli v lesích, abychom se po přebrození řeky nedaleko Nučického mlýna opět vynořili. Pak přišlo drastické stoupání a zlatý hřeb harcu – triumfální sestup do Rabštejna – na spanilé harcovnické korzo po kamenném mostě se ve zdejším kraji bude jistě ještě dlouho vzpomínat. Odbila dvanáctá a my byli v cíli. Po příjemném posezení v hostinci Hubert a prohlídce města, které opravdu není nic dlužno své pověsti perly západu, jsme tedy mohli směle vyraziti údolím říčky dále a kousek za Železným hamrem najít vhodné místo pro nocleh.

Přišlo nedělní ráno. Čas loučení, čas návratu. Jistě jsem nebyl sám, kdo zatlačil slzu. Zase někdy v Rabštejně!

Fanda